V této rubrice bychom vás chtěli seznámit s historii vzniku tělovýchovné jednoty Spartak Bílovec a s její činností nejen v prvních letech od zahájení své činnosti na území našeho města, ale i s některými úspěchy, které sportovci a vedoucí činitelé této organizace za dobu své existence dosáhli. Veškeré tyto informace v současné době zpracovává do formy kroniky Mgr.Zdeněk JAKŮBEK a na internetové stránky je umístíme až po dohotovení.

Protože ale dávno před vznikem tělovýchovné organizace s názvem Spartak se v Bílovci sportovalo a lidé mající zájem o sport a různé tělovýchovné aktivity se sdružovali v různých spolcích, na jejichž činnost dnes TJ Spartak navazuje, věříme, že vás zaujme i pohled na „Počátky organizované tělovýchovy v Bílovci“, tak jak je zjistil a popsal autor mnoha publikací o Bílovci a jeho okolí, dlouholetý učitel a v neposlední řadě dlouholetý kronikář města Bílovce, pan Zdeněk KUCHTA.

Slezské město Bílovec, koncem 19. století v naprosté míře německé, mělo malou českou menšinu, čítající něco kolem sta osob. Je to ovšem přibližný odhad, protože rakouské úřady evidovaly občany nikoliv podle národnosti, ale podle používané řeči (Umgangsprache). A tou byla v tehdejším Bílovci němčina. Když podnikatel Karel Nechuta založil v Bílovci továrnu na samet (Samtfabrik), přivedl si z Uhlířských Janovic u Kutné hory české dělníky, čímž se počet česky mluvících lidí zvětšil. Navíc s rozvojem výroby v závodě Massag a.g. se někteří dělníci z českých vesnic začali rovněž v Bílovci usazovat a tím také rostl počet česky mluvících obyvatel. Tato komunita se soustřeďovala především v dolní části města, zvl. na dnešní ulici Bezručově, tehdy Polní (Feldgasse).

TĚLOVÝCHOVA ÚZCE SOUVISELA S POLITIKOU

Počátky organizované tělovýchovy městě souvisely úzce s politickým vývojem v Rakousku. V roce 1861 po vydání tzv. únorové ústavy se Rakousko definitivně vzdalo Bachova absolutismu, který v podstatě znemožňoval jakýkoliv spolkový život. Ještě radikálnější změna nastala v roce 1867 vydáním tzv. Prosincové ústavy, která m.j. kodifikovala základní občanské svobody, tedy i právo zakládat zájmové organizace a spolky. V českých zemích se zásluhou M. Tyrše ( *1832 – +1884) a J. Fügnera ( *1822 – 1865) začalo masově šířit sokolské hnutí, které dostalo záhy nacionální zabarvení v souladu se snahou o národní emancipaci na Němcích. Rozvoj spolkového života se ovšem obdobně projevil i v německém prostředí vytvořením tělocvičných a turistických spolků, především tzv. Turnvereinu. Postupně pak docházelo k rozrůznění tělovýchovného hnutí a snahám o jeho využití v politickém zápolení. Tak vznikají na české straně další tělovýchovné organizace: Orel a Dělnická tělovýchovná jednota.

S VĚTŠÍM POČTEM ČECHŮ AKTIVITA STOUPALA

Pokud se týče Bílovce, česká menšina byla koncem 19. století početně slabá na to, aby si vytvořila samostatnou tělovýchovnou organizaci. Ke změně dochází až vznikem samostatného Československa, jehož součástí se Bílovec stal. Byť město zůstalo převážně německé, počet Čechů se začal rychle zvětšovat příchodem českých úředníků na okresní hejtmanství a českých učitelů na nově otevřenou českou měšťanskou školu na dnešní Ostravské ulici v roce 1923. Zejména čeští učitelé byli vedeni školními orgány k angažování se ve veřejném životě ve prospěch české menšiny.

Informace o tělovýchovném hnutí v Bílovci z onoho období jsou ovšem jenom skromné. Tělovýchovná jednota Sokol byla v Bílovci založena 19. září 1919 zprvu jako odbočka TJ Sokol Studénka. Na rozdíl od Bílovce byla Studénka česká. První sídlo bíloveckého Sokola bylo v dřevěném baráku na dnešní Ostravské ulici, který patřil místní odbočce Matice Opavské (MOMO). Prvním starostou Sokola byl Karel Šmuk (1919-1922), místní český podnikatel, výrobce likérů a marmelád. Po něm převzal tuto funkci Vojtěch Losenický (1922-1923), stárek českého strojního mlýna.

Dalším starostou byl ředitel měšťanské školy Eduard Štefek (1924-1926). V letech 1926-1936 byl starostou Sokola učitel obecné školy Ludvík Blaheta (1926-1936) a po něm až do zániku republiky Karel Poštůlka (1937-1938), berní úředník okresního hejtmanství. Podle zachované kroniky TJ Sokol měla Jednota v roce 1923 56 členů ( z toho 18 mužů a 16 žen). Jeho členy byli většinou učitelé, úředníci okresního hejtmanství a berního úřadu a rovněž drobní živnostníci. Ze jmen, která si zaslouží být zachována (mimo již uvedená) pro následující generace, jsou to zejména: Jiří Vokřínek – odborný učitel české měšťanské školy, František Rybka – účetní Hosp. družstva, Karel Pejchal – odborný učitel, Josef Petruška – pracovník Okr. soudu v Bílovci, Amálie Chlumská , Pavla Petrušková, Anna Schneiderová – všechny úřednice a Anna Stošková – učitelka.

POLITIZACE ZAVINILA TŘÍŠTĚNÍ

Politizace tělovýchovy měla ale za následek její tříštění i v Bílovci. A tak vedle Sokola, na nějž měla největší vliv tehdejší Strana národně socialistická, vzniká i TJ Orel, orientovaný na tehdejší Stranu lidovou a Dělnická tělovýchovná jednota, opírající se zejména o Československou stranu sociálně-demokratickou. Členové DTJ se rekrutovali převážně z dělníků firmy Massag a Sylvet. Víme, že Sokol se stal hlavním organizátorem sportovního života ve městě mezi Čechy a že k jeho rozvoji napomohlo otevření menšinové školy, u níž byla postavena tělocvična (1923). Školní tělocvičnu používali střídavě jak členové Sokola, tak i DTJ. Kromě Sokola však obě uvedené organizace měly krátkodobé trvání a o jejich existenci se nezachovaly žádné písemné záznamy.

ZÁKLADEM ÚSPĚCHU VLASTNÍ SPORTOVIŠTĚ

Otázkou existenční byla v těch dobách otázka vlastního hřiště a tělocvičny, která se stala i předmětem soupeření s německou většinou. Když si v roce 1928 čeští příznivci kopané založili SK Bílovec (Teichman, Karnovský), museli hrát na tehdejším Dobytčím trhu (Viehplatz) na místě dnešních výškových domů na ul. 17. listopadu. Členové Sokola se zatím museli spokojit s možností cvičit v tělocvičně menšinové školy, nebo pivovarském sále . Německá část obyvatel si v roce 1929 postavila na dnešní Ostravské ulici (tehdy Hřbitovní) svoji tělocvičnu, nazývanou Turnhalle (nebo také Jahnhalle) a u ní vzniklo také hřiště, kde se hrála zprvu házená a od roku 1932 kopaná, ovšem pod hlavičkou AFK Wagstadt.

Tato výzva z německé strany měla za následek organizační vzepětí Sokolů, jehož výsledkem bylo otevření Sokolovny v roce 1930. Jako místo výstavby bylo zvoleno pole, které Sedlničtí při pozemkové reformě v letech 1921-24 ztratili a které dostal stát. Při výstavbě Sokolovny odpracovali členové Sokola zcela nezištně stovky brigádnických hodin. V lese káceli stromy, které jim daroval majitel fulneckého panství Špaček, kopali základy, pálili dokonce v milířích i cihly na stavbu. Při slavnostním otevření Sokolovny dne 7. června 1930 pak složilo 52 členů Sokola do rukou zástupce ČOS členský slib.

Byli to: Blaheta Ludvík, Bár Jan, Barvík František, Bayer Rudolf, Bayer Alois, Bednář Antonín, Brožek Antonín, Caha Bohumil, Čep Arnošt, Čížek Václav, Eichler Antonín ml. Gargulák Josef, Gebauer Josef, Hynek Bohumil, Chalupa Antonín, Kučera Josef, Krpel František, Lazecký Ludvík, Lindovský Antonín, Losenický Vojtěch, Opavský Václav, Petráš Karel, Petruška Bernard, Plašil Josef, Poštolka Karel, Reichel Evžen, Richter Eduard, Ruchař Josef, Dr. Růžička František, Rybka František, Sonnek Leopold, Špaček Karel, Urban Jan, Valenta Antonín, Vavrečka František, Vokřínek Jiří, Bajerová Žofie, Bartusková Krista, Blahetová Amálie, Hynková Amálie, Kučerová Marie, Jíchová Lenča, Lindovská Edita, Lindovská Otýlie, Losenická Pavla, Opavská Hana, Petrášová Marie, Petrušková Marie, Růžičková Marie, Schenková Františka, Valentová Marie a Stošková Anna.

Základní složkou sokolské pohybové aktivity tvořil nářaďový tělocvik v duchu Tyršových ideálů všestrannosti a samozřejmě velkou motivací byly přípravy na sokolské slety. Sokolovna byla jednak místem pro cvičení, ale také se v ní odehrávala divadelní představení, taneční zábavy, a akademie. V tomto směru se koncem třicátých let angažovali zejména manželé Stružovi a Emil Přikryl, učitel měšťanské školy. V Sokolovně ještě v té době nebyl byt, ale jakási malá restaurace, která ale byla později zrušena.

VÁLKA ZRUŠILA VŠECHNO

Nadějný rozvoj sokolského hnutí v Bílovci byl ukončen v říjnu 1938 násilným obsazením města hitlerovskou armádou. Všechny spolky a organizace byly bez výjimky zrušeny (i německé). Bylo to ve chvíli, kdy již řada členů Sokola z řad českých úředníků a učitelů z města odešla. Někteří z těch, co neodešli, se zapojili do odboje (Rybka) a v něm pak zaplatili životem (Losenický).

ZNOVUZROZENÍ TĚLOVÝCHOVY, ALE …

Po skončení temné éry nacistické vlády v roce 1945 se Bílovec opět stal součástí Československa . Záhy na to se vrátila do města většina těch, kteří v roce 1938 odešli a v listopadu 1945 byla tělovýchovná jednota Sokol obnovena. U jejího znovuzrození byli: Rybka František, Přikryl Emil, Vencelides Eduard, Chudárek Adolf, Aleš Karel, Holuša Alois, Gargulák Josef a další. Byla opravena poničená Sokolovna a slibný rozvoj měl být korunován účastí na Všesokolském sletu v roce 1948. Do dalšího vývoje však zasáhly únorové politické události roku 1948. V toto roce měla TJ Sokol 163 členů. V roce 1949 došlo ale k násilnému sjednocení tělovýchovy i na území města, kdy Sokolská jednota byla sloučena s tělovýchovnou jednotou závodu Koh-i-noor, obětaví pracovníci odstraněni a nahrazeni „politicky“ spolehlivými. Původně správná myšlenka odpolitizování roztříštěného tělovýchovného hnutí, kterou trpěla předmnichovská republika, byla nyní nahrazena dominantním politickým vlivem jediné politické strany. To, že i v Bílovci byli z vedeni tělovýchovy odstraněni obětaví funkcionáři, mělo za následek několik let stagnace. To už je ale jiná kapitola dějin tělovýchovy v Bílovci.